Artyčok – Sezónní potraviny

Artyčok obsahuje

karoteny, vitaminy skupiny B, vitamín C
železo, hořčík, zinek, draslík a vápník
také obsahuje tělu velmi prospěšné steroly, bioflavonoidy (chrání náš organismus proti účinkům škodlivých volných radikálů)
v artyčoku zeleninovém najdeme provitamín A, vitamín Ca kyselinu listovou

Vlastnosti artyčoku

obsahuje inulin, rozpustnou vlákninu, která přispívá k normální funkci střev
je zdrojem draslíku podílejícího se na udržení normálního krevního tlaku, dále hořčíku a vitaminu K
energeticky je skromný, kolem 47 kilokalorií na sto gramů
hořká látka cynarin, po níž chutná voda vypitá po artyčoku sladce, je předmětem výzkumu v souvislosti s tvorbou žluči a hladinou cholesterolu; závěry zatím nejsou jednoznačné
ve středomořské lidové medicíně se artyčok tradičně používal při zažívacích potížích a jako podpora jater

Málo známá zelenina, která na první pohled snad ani zeleninu nepřipomíná, protože z ní konzumujeme vlastně pouze květ. Zdánlivě připomíná přerostlý bodlák nebo nějaký druh sukulentu. Ale odmyslíme – li si tyto věci, jedná se o velice chutnou a neuvěřitelně zdravou zeleninu. Tentokrát bude řeč o artyčoku.

Artyčok je teplomilná trvalka s lodyhou přesahující svým vzrůstem výšku jednoho metru. Plodem je nažka, ve které listy rostou do tvaru růžice. Rostlina má modrofialové květy, které jsou velké, šťavnaté a široce vejčité.

Pěstování artyčoku

Artyčoky pocházejí z teplomilných oblastí a ve velkém se pěstují především ve Středomoří. Všeobecně vzato artyčoky nesnáší studené podnebí a mrazy pod -10 °C. Při pěstování vyžadují slunečnou, zahřívanou a chráněnou polohu. Nejlépe se jim daří v lehké, výživné a propustné půdě. Zamokřená území mohou promrzat, což je pro artyčoky nevyhovující. Pěstování artyčoků začíná ze semen nejdříve do květináčů a to již v průběhu března. S venkovní výsadbou se může započít až od druhé poloviny května. Rozestupy při výsadbě mezi rostlinami musí být asi tři čtvrtě metru. Po celou dobu je nutno dodržovat vydatnou zálivku. Sklizeň je dobré provádět dříve než květy rozkvétají, řezná místa je nejlépe zatřít citrónem, aby nehnědla.

Artyčok a zdraví

Artyčok obsahuje vitaminy skupiny B, draslík, vápník, hořčík, železo, třísloviny a organické kyseliny. Především je ale bohatý na inulin – rozpustnou vlákninu, kterou tělo nestráví a která přispívá k normální funkci střev. Protože se inulin nechová jako škrob, bývá artyčok doporučován jako příloha vhodná i pro diabetiky; konkrétní jídelníček je ale vždy věcí lékaře.

Hořká látka cynarin, kvůli které chutná voda vypitá po artyčoku sladce, je předmětem dlouhodobého výzkumu v souvislosti s tvorbou žluči a hladinou cholesterolu. Výsledky studií se zatím rozcházejí a jednoznačný závěr z nich vyvodit nelze.

V tradiční medicíně Středomoří se artyčok používal při zažívacích potížích a jako podpora jater; extrakty z listů se dodnes prodávají jako doplňky stravy. Jde o tradiční užití – ne o lék a ne o náhradu léčby.

Jak artyčok vybrat a skladovat

Dobrý artyčok je na svou velikost překvapivě těžký a jeho listeny těsně přiléhají k sobě – při stisku v dlani tiše zavržou. Rozevřené, zaschlé nebo na okrajích hnědnoucí listeny znamenají, že květenství je staré nebo příliš vyzrálé. Stonek by neměl být scvrklý a dřevnatý.

V lednici zabalený v sáčku vydrží zhruba týden, ale postupně tvrdne. Nakrojený artyčok velmi rychle hnědne, proto se řezné plochy hned pokapou citronem nebo se celý ponoří do okyselené vody.

Artyčok v kuchyni

Vaří se celý ve vodě s citronem, podle velikosti dvacet pět až pětačtyřicet minut; hotový je, když se spodní listeny dají snadno vytáhnout. Jí se dužnatá spodní část každého listenu, kterou seškrábnete zuby, a nakonec srdíčko – z něj se ale nejdřív musí vybrat chlupaté „seno“. Mladé malé artyčoky jsou měkké natolik, že se dají jíst celé, i syrové nakrájené na tenké plátky.

Nejlépe mu sedí jednoduché věci: rozpuštěné máslo, vinaigrette s hořčicí, česnek, citron, olivový olej. Srdíčka naložená v oleji se hodí do salátů, na pizzu nebo do těstovin.

Odkud artyčok pochází

Artyčok je kulturní formou karda, bodláku ze Středomoří. Znali ho už Řekové a Římané, ale dnešní pěstované odrůdy vznikly až v Itálii v 15. století a odtud se rozšířily do Francie a Španělska. Právě tyto tři země jsou dodnes jeho největšími pěstiteli.